Americký prezident Joe Biden v šedesátiminutovém rozhovoru necelý týden po útoku Hamásu na jižní Izrael, při němž zahynulo přes 1400 Izraelců a více než 200 dalších bylo uneseno do pásma Gazy, řekl, že palestinské islamistické hnutí se „zapojilo do barbarství, které je stejně důsledné jako holokaust“. Hodnocení se připojilo k katalogu prohlášení izraelských, amerických a dalších politiků a komentátorů, kteří výslovně spojili masakry ze 7. října s nacistickou genocidou, ať už uvedením útoků jako největší ztráty na životech Židů od druhé světové války, nebo vykreslením Hamásu jako nacistů či jejich nástupců.

Bidenova vyslankyně pro antisemitismus Deborah Lipstadtová například den po útoku tweetla, že šlo o „nejnebezpečnější útok proti Židům od holokaustu“; nedlouho poté zveřejnilo podobné tweety i americké Muzeum holokaustu. Také izraelští politici pomohli tento diskurz rozproudit. Premiér Benjamin Netanjahu minulý týden řekl německému kancléři Olafu Scholzovi, že „Hamás jsou noví nacisté … A stejně jako se svět sjednotil, aby porazil nacisty … musí se svět jednotně postavit za Izrael, aby porazil Hamás.“ Netanjahu v úterý vyjádřil podobné pocity jako francouzský prezident Emmanuel Macron.

Rétorickou hodnotou stavění svých nepřátel do role nacistů – což izraelská pravice a její stoupenci často dělají, když se ve velkém diskutuje o Palestincích – je způsob, jakým implicitně či explicitně naznačuje, že existuje jen jeden logický, ba morální postup: úplná likvidace označených za nacisty a všech, kdo jsou považováni za s nimi spřízněné.

Současný diskurz je tak zaplaven nestoudnými výzvami ke genocidě a etnickým čistkám, vycházejícími z znepokojivě širokého spektra zdrojů a podněcovanými myšlenkou, že slovy komentátora nejčtenějšího izraelského deníku „Hamás a Gazané jsou jedno a totéž“.

Zdá se, že neustálé vzývání holocaustu skutečně příliš nepřispělo k tomu, aby byli ti, kdo volají po zničení Gazy, citliví na poučení z něj. Kromě požadavků na pomstychtivé masové zabíjení a hojných zmínek o Palestincích jako o „zvířatech“ se v sociálních médiích objevují také nacistické představy; na jedné kresbě, která by mohla vyjít přímo z Der Stürmer, je vyobrazena bota IDF, která se chystá šlápnout na švába s hlavou bojovníka Hamásu.

Ta ironie je průhledná a groteskní: právě ten druh obscénní propagandy, která pomáhala rozdmýchávat nepředstavitelná zvěrstva, je přejímán, aby se naoko odvrátilo opakování týchž dějin — a ospravedlnilo pokračující etnické masové zabíjení a kolektivní tresty.

Je kruté, v době, kdy dochází ke znepokojivému vyčerpávání znalostí o holokaustu, být svědkem toho, jak je vzpomínka na holokaust uplatňována jako dvousečná zbraň. To, co by mělo být univerzalistickým souborem poučení aplikovaným na zvěrstva všude na světě, je pokřiveno tak, aby potvrzovalo násilné, etno–nacionalistické cíle. Jak zdůraznily stovky židovských demonstrantů a spojenců, kteří minulý týden zaplnili americký Kapitol na protest proti válce v Gaze, „už nikdy znamená nikdy víc pro někoho“.

Je–li dědictví holokaustu interpretováno tak, že Izraeli dává volnou ruku k zavírání do klecí, bombardování, hladovění, dehydrataci a jinému uplatňování nekropolitické moci nad 2,3 miliony Palestinců v Gaze – téměř polovina z nich jsou děti – pak „už nikdy“ nezní jen prázdně. Stává se voláním po nekontrolovaném násilí, válečným pokřikem v eliminační odvetné kampani.

Tato „holocaustizace“ toho, co se děje v Izraeli a Palestině, nás všechny – Židy, Palestince, lidi v regionu i v diaspoře – staví do nebezpečné propasti. Působit v tomto rámci, podle jeho vnitřní logiky, znamená odsoudit nás k válce s nulovým součtem, jejíž podmínky jsou jasné a zničující: konfliktu, který může být vždy vyřešen pouze zničením jedné či druhé strany. Je to recept na věčné krveprolití – nabádání, slovy Netanjahua, abychom „žili navždy mečem“.

Člověk nemusí hledat daleko, aby našel důkaz, že se tato mentalita vkrádá do širšího přijetí. Americké ministerstvo zahraničí instruovalo své diplomaty, aby nepoužívali slova jako „příměří“ nebo „deeskalace“. Uctívaná, 122 let stará židovská skupina v Bostonu byla právě účinně vytlačena z městské zastřešující židovské organizace poté, co se zúčastnila protestu volajícího po příměří. Ve válce, která byla dovybavena do šablony holocaustu, se nyní prosba o zastavení dalšího zabíjení považuje za morální selhání.

Jaká je tedy koncovka? Kolik zkázy v Gaze, která se šíří na Západní břeh, je považováno za nezbytné? A i když masové vraždění skončí, co pak? Dokud nebude existovat politické řešení – možnost, kterou rámování holocaustu znemožňuje – bude katastrofální násilí přetrvávat. A bude, jak ukázala nedávná historie, mnohem horší.

Je pravda, jak poznamenal Adam Shatz v London Review of Books, že ve hře je více než pouhý cynismus v přirovnáních holocaustu, která se kolem nás množí, v neposlední řadě ze strany samotných Izraelců a Židů z diaspory; jak správně podotýká, útoky Hamásu rozzářily „nejhrubší část psychiky [Židů]: strach z vyhlazení“. Aktivaci tohoto strachu nyní zhoršují zlověstné zprávy o antisemitských útocích napříč mnoha zeměmi, od mezilidského násilí po napadání a dokonce částečné ničení synagog.

Toto přiznání ovšem nezmenšuje nebezpečí vykreslování izraelské armády jako uzavřené v boji na život a na smrt s nejzazším zlem. Navíc vzhledem k drtivé asymetrii mezi izraelskými a palestinskými vojenskými schopnostmi a skutečnosti, že Izrael je podporován globální supervelmocí, je v této rovnici jen jedna strana, které hrozí potenciální genocida, a to Palestinci.

To v žádném případě neodporuje skutečnosti, že, jak Hamás nemilosrdně předvedl 7. října, izraelští Židé stále více platí cenu za pokračující týrání ze strany Izraele. Jak napsali moji kolegové Meron Rapoport a Amjad Iraqi v magazínu +972, útoky definitivně rozptýlily iluzi, že Izrael si může Palestince navždy podmanit, segregovat, vysídlit a hromadně popravovat s minimálním zpětným dopadem. Jakkoli však byly útoky 7. října děsivé a šokující, nejsou indikátorem toho, že Židé – v Izraeli nebo kdekoliv jinde – čelí masovému, státem schválenému násilí tak, jak to Palestinci dělají a dělají už desítky let.

Palestinci, především ti v Gaze, jsou pod velmi reálnou hrozbou druhé Nakby, a to do té míry, že Nakba nikdy neskončila. Ozvěny roku 1948 jsou všude kolem: přes 7 000 Palestinců zemřelo během tří týdnů izraelských leteckých úderů a 1,4 milionu bylo vysídleno; srovnané čtvrti a „stanová města“; mluví se o masovém vyhánění na Sinaj a o politických tahanicích o osud potenciálních uprchlíků. Tady se historie skutečně opakuje. A co víc, stejně jako židovské komunity po celém světě, i muslimské komunity čelí nárůstu násilných zločinů z nenávisti.

Ve hře jsou tedy dvě bezprostřední otázky: ukončit bombardování Gazy a zajistit propuštění izraelských a dalších rukojmích, kteří tam byli drženi v zajetí. Odvolání se na holocaust za současných hrozivých okolností tyto cíle nepřiblíží – jen je ještě více oddálí. Může to dát iluzi propůjčení morální autority a přehlednosti procesu, ale ve válce, která zabila více než 8 000 lidí a možná víc, jsou taková tvrzení přinejlepším zavádějící a přinejhorším cynická. Při vší té současné diskusi o holokaustu bychom jistě mohli jeho odkaz ctít lépe.

Natasha Roth–Rowlandová je redaktorka a autorka v +972 Magazine. Je promovanou historičkou na Virginské univerzitě. Její disertační práce pojednává o židovské ultrapravici na izraelsko–palestinském území a ve Spojených státech. Předtím strávila několik let jako dopisovatelka, redaktorka a překladatelka v Izraeli a Palestině. Žije v New Yorku.